Únor 2016

Rozdávejte radost :)

28. února 2016 v 14:40 | _KeXa_
Už dávněji mě zaujal jeden projekt, který jsem viděla na Youtube, no v poslední době mám chuť dělat lidem radost a tak mi přišlo jako fajn nápad zatáhnout do toho více osob, než jen nejlepší kamarádku. :)

O co vlastně jde? Ve zkratce, chceme jít do ulic a rozdávat lidem kolem sebe radost. Ať už jen úsměvy, objetím, nebo i menším dárečkem například v podobě květiny, nebo něčeho podobného.

No a důvod, proč to píšu i zde, je také velmi jednoduchý. Napadlo nás rozšířit to i mezi lidi tady na Wattpadu a blogu, aby alespoň na chvíli opustili svůj vlastní svět fantazie, užili si krásný den venku s přáteli a ještě udělali radost náhodným lidem.

Bylo by opravdu úžasné, kdybyste se rozhodli do toho jít s námi a poslali mi pak třeba fotky, nebo videa, které byste natočili. Co si o tom myslíte? :)

Jinak pro ty, kteří si teď říkají něco ve stylu: 'té se to řekne, nedělá ji očividně problém komunikovat s lidmi.' mám pro vás zprávu- jsem naprosto asociální tvor a bojím se mluvit před pár lidmi, které znám, natož s cizími osobami, ale přijde mi to taky jako úžasný trénink mluvení. :)

Jestli do toho také někdo půjdete, určitě mi dejte vědět, doufám, že nás nakonec bude co nejvíce! :)
Mějte se famfárově.
Vaše _KeXa_ :)

Zakuklencovy poznatky

28. února 2016 v 14:29 | _KeXa_ |  Něco málo z mého života
Čauko! :)
Ne, nemusíte se bát, můj blog nikdo neukradl, zakuklenec jsem momentálně já, jelikož sedím v reštice na sjezdovce ve třech tisících. Ti chápavější už určitě pochopili, že se nacházím na horách a rozhodla jsem se vám tady hodit pár mých postřehů, které jsem zjistila během této sezóny.

1. V určitých situacích vám pěti metrová fronta na vlek připadá jako nic.

2. Ve chvíli, kdy už si potřetí střihnete refrém z písničky 'I believe I can fly', začnete skutečně nenávidět ty idioty, kteří se postaví pod horizont sjezdovky a čekají na zbytek skupinky.

3. Skoky z plus deseti na mínus šestnáct stupňů jsou vlastně úplně normální.

4. A normální je i to, když v těch deseti nad nulou lyžujete.

5. Nikdy, ale opravdu nikdy nepomlouvejte lidi, u kterých nevíte národnost.

6. Nepřemýšlejte. Ne, opravdu není dobré přemýšlet nad tím, jaké je počasí, nebo cokoliv jiného. Teda alespoň v případě, že nechcete udělat několik ukázkových kotoulů, jak si nevšimnete boulí na svahu.

7. A taky nemyslete. I když v některých případech to není na škodu...

8. Lidé, kteřá mají lyže ve 'véčku' (nebo pluhu, každý tomu říká jinak), mají kurevsky velké štěstí, zatímco dobří lyžaři se vždycky někde vysekají.

9. Traverzování je zlo.

10. To samé i free ride. (Promiň koleno, já ti to někdy vynahradím.)

11. Nejezděte do snow parku, když se vám podlamují kolena, je to fakt blbý nápad.

12. Když hodíte fakt ukázkovou hubu do sněhu pod sedačkou, ozve se bujarý potlesk na váš účet.

13. Hlavně pro boha nejezděte na černé sjezdovce vajíčkem. Ani v případě, že si chcete ověřit předchozí fakt.

14. Na vleku vznikají nejlepší nápady na příběhy. Hlavně teda na pomě, kde si nic nemůžete zapsat bez toho, aby vám mobil nesletěl na zem.

15. Jsou chvíle, kdy si přijdete jako bůh, když se rozhodujete v plné rychlosti, jestli sebou hodíte raději o zem, sejmete dítě, jeho otce, nebo pro jistotu oba. Ti rozumnější teda volí zachránění děcka i jeho rodičů, ale najdou se i odvážnější, kteří risknou, že to nějak někde vyberou.

16. Kotva dlouhá snad tři kiláky v dvaceti pod nulou a při sněžení je to nejhorší, co můžete potkat. Zvlášť, když tak jezdíte každý den třikrát.

17. Je zábava jezdit po vydřené sjezdovce, kde na jednom metru čtverečným je tak deset osob. A třešničkou na dortu je, když první v řadě sletí, no nemilujte to.

18. Nejvíce uvolňující pocit je ten, když zjistíte, že nejste jediný magor, který si sebou bere prkno, je na něm dva dny, během kterých se dotluče víc, než boxeři v ringu, a pok si celý zvytek pobytu stěžuje, že si nemůže sednout kvůli naraženému zadku.

19. Je super si jen tak zpívat na sjezdovce písničku 'Fuck it all' a jet přitom jak největší šílenec.

20. Je prdel, když se přidáte za lyžeřskou školu a děláte to, co oni. Pohledy děcek v zadu a jejich instruktorů jsem prostě k nezaplacení,

21. Cítíte se jako král, když obšplíchnete otravného fotografa, který po vás pořád něco řve v italštině a kvůli kterému několikrát málem sletíte, dobře mířenou sněhovou vlnkou. Jojo, ten pocit zadostiučinění je skvělý...

22. Jezděte s přilbou a to pořád, než budete tak švihlý jak já. :D

Tak to by bylo vše, doufám, že jsem pobavila alespoň pár osob, jestli máte taky nějaké své poznatky, klidně je přihodně do komentářů, ráda se na to kouknu. :)
Mějte se famfárově a lyžujte, je to zábava! :) :D

V pasti problémů

10. února 2016 v 18:25 | _KeXa_ |  Něco málo z mého života
Ahoj. :)
Tohle je nejspíš historicky první článek, který píšu normálně a ne stylem úvahy, tak snad se to bude dát číst. :) To, o čem jsem chtěla psát, je psaní a jak ho bere mé okolí.

Lidé, kteří mě neznají, to berou celé v pohodě, občas se díví, protože takový koníček u člověka ještě neviděli, jindy se jen pousmějí, ale všechno to je v rozumných mezích. Co mě ale zaráží, jsou reakci lidí, které znám několik let, nebo i ti, se kterými jsem trávila den co den nějaký čas, mají poznámky k tomu, co dělám. Zrovna ti, od kterých bych, když už něco, potřebovala podporu, jenže oni místo toho řeší, kde jsem udělala jakou chybu (byť už byla sebeblbější, nikdo není bezchybný, kor pozdě večer), co nedává smysl a jak nejlépe mě setřít hláškou z příběhu, která je vytrhnutá z kontextu. Jo, dámy a pánové, tohle jsou někteří mí přátelé...

Netvrdím, že jsou takoví všichni, to rozhodně ne, najdou se lidé, kteří mě podporují a pomáhají mi, stačí mi i to, že to daná osoba vůbec neřeší a stará se o svůj život, ale to, co se děje v poslední době, už je na mně hodně. Začalo to jednou věcí, pokračovalo to přes další a momentálně je to tak, že přemýšlím, jestli mi za to to psaní stojí. Posměch od přátel? Ne, děkuju. Pohrdání? To taky nezní nejlépe, ne?

Ano, byla tady možnost, že bych změnila jméno a začala znova, ale zrovna ve chvíli, kdy se všechno obrátilo dobrým směrem? Moc se mi další čtyři roky nechce pracovat na tom, abych se někam dostala. Abych si našla přátele, podporující čtenáře a plno jiných osob.

Nevadí mi, když ostatní mé příběhy čtou, ale když jen účelně sledují co přidám na Facebooku, nebo dokonce Twitteru, tak už je to něco jiného. Cítím se neuvěřitelně odhalená. Lidé, kteří vůbec neměli vědět, že na internetu někdo, jako 'KeXa' existuje, to ví a dávají mi to patřičně sežrat. Vlastně mi ukradli jediné místo, které jsem měla z celého srdce ráda, kde jsem byla vždy sama sebou a kde jsem se cítila nejlépe i v nejhorších situacích. Teď se už i jen bojím rozkliknout Wattpad, aby mě tam nečekala další nenávistná zpráva.

Má cenu v něčem takovém pokračovat? Mám dělat to, co mi jde a co miluju i za cenu toho, že ztratím své přátele? Mám se vůbec ještě snažit, nebo by bylo úplně nejlepší kliknout na tlačítko zrušit účet?

V poslední době si nejsem jistá ničím a to je snad to nejhorší...