Pocit, že je něco jinak

16. dubna 2016 v 8:37 | _KeXa_
Ahoj! :)
Po dlouhé době se znovu hlásím, bohužel znova ne s příjemnou zprávou, která mě štve už delší dobu a která mě popravdě i celkem děsí. O co jde? Mám chuť psát, nechce se mi zveřejňovat.

Abych vám to vysvětlila. Psaní mě baví pořád a myslím si, že na tom už se nic nezmění, jenže změnila se trošku jiná věc- nemám tu potřebu dělit se o svá dílka s ostatními. Jako ano, jsou přátelé, kterým to dávám přečíst tak jako tak, ale ztratila jsem ten zájem dělit se o to s větším množstvím osob. Své čtenáře mám neskutečně ráda a jsem jim vděčná, že jsou tady pro mě. Bez nich bych se nedostala tam, kde jsem teď- pět let psaní je dost dlouhá doba a z velké části za to můžou právě oni. Je úžasný, když lidé čtou to, co píšu a sdělují mi své zážitky a podobné věci, jenže na druhou stranu je to i dost svazující. Pocit, že nemůžu psát to, co chci, ale to, co se po mně žádá (i přes to, že příběh mám celkem ráda, v tu chvíli na něj není třeba nálada), je celkem na nic. Přemýšlela jsem, jestli mi za to zveřejňování stojí, nebo se na to mám vykašlat ale popravdě, nějak nemám to srdce zahodit něco, co jsem si budovala dva roky jen kvůli nějakému pocitu, který je možná i o zvyku.

Není u mě běžné, že bych psala a nezveřejňovala. Bylo to tak ze začátku, ale první delší a lehce propracovanější (s tou propracovaností to není tak horké, neměla jsem ty potřebné zkušenosti, aby to nějak vypadalo) příběh jsem tady začala přidávat a pak už jsem s tím neskončila a teď, po dlouhé době, kdy jsem si jen tak psala přibližně dva měsíce, mi dochází, že ta volnost je vlastně strašně fajn. Mohla jsem si kdykoliv začít psát nový příběh bez toho, abych řešila, zda ho budu stíhat, nebo ne. Mohla jsem si k tomu sednout kdykoliv, kdy jsem měla chuť něco dát dohromady a nemusela jsem řešit, že mám třeba zítra vydat část a nemám to vůbec připravené. Jediný termín byl konec dubna, do kdy jsem si chtěla předepsat co nejvíc částí, abych tu volnost neztratila- alespoň na pár týdnů.

Jenže jak mnoho z vás ví, nerada se řídím mnou vytvořenými pravidly (Celkem ironické, že?) a tak to pak dopadá tak, že mám momentálně předepsaných nějakých sedm částí Behind the Scenes a dvě u Autoškoly života, a to je sakra málo. Kor, když uvážíte, že já a volný čas nejsme zrovna přátelé a rozepsala jsem si ještě třetí příběh. A tři storky, u kterých jednu část píšu v průměru dvě hodiny, je špatný. Ten jeden- fan fiction na Labyrint, zveřejňovat momentálně nebudu. Otázka, jestli vůbec někdy, ale ty dva příběhy tak nějak musím. Jeden vám slibuji už přes tři měsíce a u druhého... nevím, přemýšlím, že bych ho stáhla, dopsala a až pak začala přidávat.

Co si o tom myslíte vy? Co byste udělali na mém místě? Vykašlali se na Wattpad a psali si pouze pro sebe, nebo byste zveřejňovali a doufali, že se do toho zpátky nějak dostanete? Celkem by se mi vaše rada a váš názor hodil, takže za něj budu ráda. :)

Vaše KeXa

Btw. omlouvám se za hrubky, překlepy a zvláštně sestavené věty, píšu to rozespalá ve vlaku na jeden zátah a nechci si to po sobě číst, protože bych většinu vymazala a byla znova na začátku.
 

Pauza

11. března 2016 v 22:55 | _KeXa_
Píšu, píšu, usínám,
své postavy pak ve spánku proklínám.
Proč já jen tolik příběhů začínala?
To abych si už sama nepovídala.
Trávím s nimi každou volnou minutku,
a přemýšlím o svém úsudku.
A tak píšu, píšu, usínám.
a sebe pak ve spánku proklínám.

Dámy a pánové, tohle bylo to jediné, co jsem byla schopná za poslední dva týdny napsat. Smutné, že? Vlastně i tenhle článek píšu poněkolikáté, protože i mně samotné z těch vět krvácely oči. Takže jak už vám mohlo dojít, mám momentálně celkem slušný blok smíchaný s naprostou nechutí cokoliv dělat. A tím se dostáváme i k tomu, že si dávám pauzu.

Watt mě v poslední době vyčerpával víc, než dost a už ani nemám nějak tu radost z vydané kapitoly a neusmívám se u komentářů jako dřív. Prostě mám dost.

Pokusím se co nejdříve dostat zpátky tu náladu a fantazii, ale raději nechci slibovat, kdy to bude. Možná týden, možná měsíc, opravdu netuším. Doufám, že se nikdo nebudete zlobit a jestli ano, tak se vám moc omlouvám, ale více se už snažit nemůžu.

Mějte se tady zatím krásně a doufám, že až se vrátím, nebude na mě nikdo naštvaný. :)

Rozdávejte radost :)

28. února 2016 v 14:40 | _KeXa_
Už dávněji mě zaujal jeden projekt, který jsem viděla na Youtube, no v poslední době mám chuť dělat lidem radost a tak mi přišlo jako fajn nápad zatáhnout do toho více osob, než jen nejlepší kamarádku. :)

O co vlastně jde? Ve zkratce, chceme jít do ulic a rozdávat lidem kolem sebe radost. Ať už jen úsměvy, objetím, nebo i menším dárečkem například v podobě květiny, nebo něčeho podobného.

No a důvod, proč to píšu i zde, je také velmi jednoduchý. Napadlo nás rozšířit to i mezi lidi tady na Wattpadu a blogu, aby alespoň na chvíli opustili svůj vlastní svět fantazie, užili si krásný den venku s přáteli a ještě udělali radost náhodným lidem.

Bylo by opravdu úžasné, kdybyste se rozhodli do toho jít s námi a poslali mi pak třeba fotky, nebo videa, které byste natočili. Co si o tom myslíte? :)

Jinak pro ty, kteří si teď říkají něco ve stylu: 'té se to řekne, nedělá ji očividně problém komunikovat s lidmi.' mám pro vás zprávu- jsem naprosto asociální tvor a bojím se mluvit před pár lidmi, které znám, natož s cizími osobami, ale přijde mi to taky jako úžasný trénink mluvení. :)

Jestli do toho také někdo půjdete, určitě mi dejte vědět, doufám, že nás nakonec bude co nejvíce! :)
Mějte se famfárově.
Vaše _KeXa_ :)
 


Zakuklencovy poznatky

28. února 2016 v 14:29 | _KeXa_ |  Něco málo z mého života
Čauko! :)
Ne, nemusíte se bát, můj blog nikdo neukradl, zakuklenec jsem momentálně já, jelikož sedím v reštice na sjezdovce ve třech tisících. Ti chápavější už určitě pochopili, že se nacházím na horách a rozhodla jsem se vám tady hodit pár mých postřehů, které jsem zjistila během této sezóny.

1. V určitých situacích vám pěti metrová fronta na vlek připadá jako nic.

2. Ve chvíli, kdy už si potřetí střihnete refrém z písničky 'I believe I can fly', začnete skutečně nenávidět ty idioty, kteří se postaví pod horizont sjezdovky a čekají na zbytek skupinky.

3. Skoky z plus deseti na mínus šestnáct stupňů jsou vlastně úplně normální.

4. A normální je i to, když v těch deseti nad nulou lyžujete.

5. Nikdy, ale opravdu nikdy nepomlouvejte lidi, u kterých nevíte národnost.

6. Nepřemýšlejte. Ne, opravdu není dobré přemýšlet nad tím, jaké je počasí, nebo cokoliv jiného. Teda alespoň v případě, že nechcete udělat několik ukázkových kotoulů, jak si nevšimnete boulí na svahu.

7. A taky nemyslete. I když v některých případech to není na škodu...

8. Lidé, kteřá mají lyže ve 'véčku' (nebo pluhu, každý tomu říká jinak), mají kurevsky velké štěstí, zatímco dobří lyžaři se vždycky někde vysekají.

9. Traverzování je zlo.

10. To samé i free ride. (Promiň koleno, já ti to někdy vynahradím.)

11. Nejezděte do snow parku, když se vám podlamují kolena, je to fakt blbý nápad.

12. Když hodíte fakt ukázkovou hubu do sněhu pod sedačkou, ozve se bujarý potlesk na váš účet.

13. Hlavně pro boha nejezděte na černé sjezdovce vajíčkem. Ani v případě, že si chcete ověřit předchozí fakt.

14. Na vleku vznikají nejlepší nápady na příběhy. Hlavně teda na pomě, kde si nic nemůžete zapsat bez toho, aby vám mobil nesletěl na zem.

15. Jsou chvíle, kdy si přijdete jako bůh, když se rozhodujete v plné rychlosti, jestli sebou hodíte raději o zem, sejmete dítě, jeho otce, nebo pro jistotu oba. Ti rozumnější teda volí zachránění děcka i jeho rodičů, ale najdou se i odvážnější, kteří risknou, že to nějak někde vyberou.

16. Kotva dlouhá snad tři kiláky v dvaceti pod nulou a při sněžení je to nejhorší, co můžete potkat. Zvlášť, když tak jezdíte každý den třikrát.

17. Je zábava jezdit po vydřené sjezdovce, kde na jednom metru čtverečným je tak deset osob. A třešničkou na dortu je, když první v řadě sletí, no nemilujte to.

18. Nejvíce uvolňující pocit je ten, když zjistíte, že nejste jediný magor, který si sebou bere prkno, je na něm dva dny, během kterých se dotluče víc, než boxeři v ringu, a pok si celý zvytek pobytu stěžuje, že si nemůže sednout kvůli naraženému zadku.

19. Je super si jen tak zpívat na sjezdovce písničku 'Fuck it all' a jet přitom jak největší šílenec.

20. Je prdel, když se přidáte za lyžeřskou školu a děláte to, co oni. Pohledy děcek v zadu a jejich instruktorů jsem prostě k nezaplacení,

21. Cítíte se jako král, když obšplíchnete otravného fotografa, který po vás pořád něco řve v italštině a kvůli kterému několikrát málem sletíte, dobře mířenou sněhovou vlnkou. Jojo, ten pocit zadostiučinění je skvělý...

22. Jezděte s přilbou a to pořád, než budete tak švihlý jak já. :D

Tak to by bylo vše, doufám, že jsem pobavila alespoň pár osob, jestli máte taky nějaké své poznatky, klidně je přihodně do komentářů, ráda se na to kouknu. :)
Mějte se famfárově a lyžujte, je to zábava! :) :D

V pasti problémů

10. února 2016 v 18:25 | _KeXa_ |  Něco málo z mého života
Ahoj. :)
Tohle je nejspíš historicky první článek, který píšu normálně a ne stylem úvahy, tak snad se to bude dát číst. :) To, o čem jsem chtěla psát, je psaní a jak ho bere mé okolí.

Lidé, kteří mě neznají, to berou celé v pohodě, občas se díví, protože takový koníček u člověka ještě neviděli, jindy se jen pousmějí, ale všechno to je v rozumných mezích. Co mě ale zaráží, jsou reakci lidí, které znám několik let, nebo i ti, se kterými jsem trávila den co den nějaký čas, mají poznámky k tomu, co dělám. Zrovna ti, od kterých bych, když už něco, potřebovala podporu, jenže oni místo toho řeší, kde jsem udělala jakou chybu (byť už byla sebeblbější, nikdo není bezchybný, kor pozdě večer), co nedává smysl a jak nejlépe mě setřít hláškou z příběhu, která je vytrhnutá z kontextu. Jo, dámy a pánové, tohle jsou někteří mí přátelé...

Netvrdím, že jsou takoví všichni, to rozhodně ne, najdou se lidé, kteří mě podporují a pomáhají mi, stačí mi i to, že to daná osoba vůbec neřeší a stará se o svůj život, ale to, co se děje v poslední době, už je na mně hodně. Začalo to jednou věcí, pokračovalo to přes další a momentálně je to tak, že přemýšlím, jestli mi za to to psaní stojí. Posměch od přátel? Ne, děkuju. Pohrdání? To taky nezní nejlépe, ne?

Ano, byla tady možnost, že bych změnila jméno a začala znova, ale zrovna ve chvíli, kdy se všechno obrátilo dobrým směrem? Moc se mi další čtyři roky nechce pracovat na tom, abych se někam dostala. Abych si našla přátele, podporující čtenáře a plno jiných osob.

Nevadí mi, když ostatní mé příběhy čtou, ale když jen účelně sledují co přidám na Facebooku, nebo dokonce Twitteru, tak už je to něco jiného. Cítím se neuvěřitelně odhalená. Lidé, kteří vůbec neměli vědět, že na internetu někdo, jako 'KeXa' existuje, to ví a dávají mi to patřičně sežrat. Vlastně mi ukradli jediné místo, které jsem měla z celého srdce ráda, kde jsem byla vždy sama sebou a kde jsem se cítila nejlépe i v nejhorších situacích. Teď se už i jen bojím rozkliknout Wattpad, aby mě tam nečekala další nenávistná zpráva.

Má cenu v něčem takovém pokračovat? Mám dělat to, co mi jde a co miluju i za cenu toho, že ztratím své přátele? Mám se vůbec ještě snažit, nebo by bylo úplně nejlepší kliknout na tlačítko zrušit účet?

V poslední době si nejsem jistá ničím a to je snad to nejhorší...

Stereotyp

30. ledna 2016 v 18:49 | _KeXa_ |  Něco málo z mého života
Známe to všichni, a věřím, že i většině z vás už stereotyp přijde otravný, no nedokážete si bez něj představit svůj život.

Přiznávám se, já také ne. Přeci jen, jak by vypadal můj den bez zaběhnutého řádu ranní kávy, odchodu do školy, odpolednímu sezení nad příběhy, nebo učebnicemi, připadně domácími pracemi? Přijde mi, že bych už opravdu neměla co dělat.

Ale když mně už to opravdu štve! Všechno to, co se den ode dne opakuje už mi leze neskutečně na nervy. Možná i to je jeden z důvodů, proč chci vypadnout do jiného města. Zkusit alespoň na nějakou chvíli všechno změnit, no je mi jasné, že po nějakém čase by se i z toho stal jeden velký otravný stereotyp.

Tak mi řekněte: je nějaká možnost bránit se tomu?

Během posledních několika dní zažívám zvláštní vnitřní pocit. Mám ho pokaždé, když dočtu nějaký příběh, nebo knihu, která ve mně něco zanechá, jenže tentokrát je to něco krapet jiného. Došlo mi, že alespoň v některých případech bych ten zaběhnutý systém mohla rozbořit na malé kousíčky. A kde přesně? No přece na místě, kde mám tu největší moc, v mé fantazii.

Mohla bych se pokusit psát jiný druh příběhů, mohla bych přestat číst ten typ příběhů, který momentálně čtu a konečně být alespoň někde svobodná. Jenže na mysl se mi dostává otázka, zda to skutečně chci. Opravdu chci změnit tu největší část mně? Protože já si jsem více než jistá, že právě toto tvojí převážnou část mého já.

A tak s neutichající bouří myšlenek utíkám zpět do toho známého prostředí. Do mého životního stereotypu. Ale přeci jen, není na škodu občas vyjít a být někým jiným, takže jestli znáte dobré příběhy z prostředí motocrossu nebo aut, nebojte se mi je poslat, budu vám za to vděčná. :)

Jak to dopadá, když se někdo snaží zlepšit svět...

22. ledna 2016 v 16:24 | _KeXa_ |  Ze soudku Wattpadu
Je dost možné, že pokud se Wattpadem a životem na něm zabýváte trochu více, všimli jste si toho, co se děje. Přesněji mluvím o projektu 'Proč jde Wattpad do sraček'.
Autorka se v něm velmi "mile" chová k ostatním a chvilkami jsem si říkala, jestli pořád píše ta mladá holka, nebo padesátiletý ožralý dlaždič. No, jak sama psala, jestli je sláva o nenávisti, je z ní celebrita a není se ani čemu divit.

Co mě ale občas zarazilo, bylo ofenzivní chování vůči ostatním. "Děti na Wattpad nepatří!" Hrdě hlásá u jednoho článku, přesto se ona samotná jako dítě častokrát zachovala. A ne jen tím pokryteckým způsobem, že když jí někdo poslal kritiku, ať už na pravopis, který by rozhodně zlepšit mohla, nebo na vyjadřování, pokaždé prostě byla slepá a z osoby si udělala dobrý den. Nevím jak vám, ale mně to tedy dětinské rozhodně přijde, kor když další věc, za kterou si stojí je, že bychom se měli naučit přijímat kritiku.

To všechno by se ještě dalo snést, ale článek, kterým už to opravdu pokašlala, byl ten poslední, kde napsala, cituji: "Já vás mám v piči tak hluboko, že bych z toho mohla mít orgasmus" Jo, není nad upřímnost... Ale sakra! Jsi na Internetu, tak se podle toho chovej! Přijít na tohle rodiče, asi nejsou štastní z toho, kde jejich dítě tráví čas. Po tomto mám chuť jí vrazit pár výchovných facek, aby se alespoň trochu vzpamatovala a nechovala se jako malý rozmazlený harant. Nevím jak vy, ale já jsem z toho celého dosti znechucená.

Pochopím, když chce autorům ukázat, že toho a toho tématu tady už je hodně, ale když se opětovně pouští do tématu jako je například Fan Fiction a sama jednu píše, to samé u texting příběhu, tak je něco špatně.

Řekla bych, že autorka by si sama měla nejdříve zamést před svým =rahem, než začne ostatní tak pěkně shazovat. A jestli si to momentálně čte, tak mám nápad na další téma- Zbytečné a rádoby pomocné příručky podobné té tvé. ;) Holka, vzpamatuj se a přemýšlej, než něco z té huby vypustíš.

Jeslti si někdo chcete projekt pročíst, jmenuje se Proč jde Wattpad dolů a je od autorky Jull292.

Známky ve škole, aneb jak to můžu pokaždé tak zvrtat?

18. ledna 2016 v 12:12 | _KeXa_ |  Něco málo z mého života
Každý si prožíváme, nebo alespoň prožívali. Vždyť to znáte, celou noc strávíte až po noc zaboření v poznámkách a knížkách, aby se vám test povedl, přesto máte i po tolika hodinách v hlavě prázdno. To by se ještě dalo překousnout, ale co mě pokaždé rozžhaví až do běla je, když onen test nakonec pokazím tak, že mi profesorka napaří čtyřku a osoba, která si to dvakrát přečetla před hodinou má dvojku. Život studenta je občas vážně nespravedlivý!
Mé průměry jsou jedny z nejhorších ze třídy, přitom se v jednom kuse učím jak blbá a mohli byste mě pomalu považovat za šprta. Tak se ptám: "Co dělám špatně?". Pořád poslouchám, jak moc blbá jsem, ale nenašel se ještě nikdo, kdo by mi poradil. A že jsem prosila už hodněkrát.

Chápu, že každému jde něco jiného, ale já mám pocit, že neumím nic. A to mám pomalu začínat s projektem na téma 'mé budoucí povolání'. Co mám pak psát. Uklízečka? Nebo popelářka? Fakt si nedokážu vybrat, oboje zní přece tak lákavě! A i přes to, že si opravdu myslím, že ze mně nic lepšího nebude, učím se jako šílenec jen z toho důvodu, abych znova a znova dostávala dostatečnou z testů.

Proč?

16. ledna 2016 v 18:29 | _KeXa_
Možná vás to zajímá, možná ne, ale všem bych vám chtěla vysvětlit důvod, proč jsem si tento blog vůbec založila.
Jak nejspíš víte, jsem celým srdcem (no dobrá, své si v něm najde i hudba) písálek, ostatně myslím, že jako vy všichni zde. Na Wattpadu jsem začínala jako holka, která miluje čtení a ten pocit, že ti všichni amateřští, přesto nadaní, spisovatelé, jsou na jednom místě právě na Wattu, mě zaujal natolik, že jsem si sama po měsíci založila svůj účet. Tehdy ještě složený ze jména a přijmení, však víte, jak to vypadá, když se člověk přihlásí přes Facebook. :)

Postupně jsem začala i přidávat příběhy, nejdříve 'This is my great life', který jsem už smazala a pamatovat si jej můžou jen ti opravdu nejvěrnější čtenáři, později přišel nápad 'V zajetí lásky a nenávisti' a tak dále. Nutno podotknout, že jsem opravdu psala a zveřejňovala pro sebe a kamarádku, ale i přes to si příběhy našly své stálé čtenáře. Pak, když jsem se začala věnovat pouze 'V zajetí lásky a nenávisti', přišel ten zlom, kdy najednou čtenáři začali přibývat a přibývat a já nechápala, jak to někoho může bavit. Tou dobou jsem byla stále ta holka, která si Watt založila jen aby četla a četla a četla. A pak jsem přišla i na to, že psaní je dokonalost sama a tak jsem vlastně tady, jako osoba, která si vybudovala menší komunitu čtenářů, které nadevše miluje a kvůli kterým je schopná trávit čas pozdě do noci nad notebookem, aby napsala díl.
A to jsem já, KeXa.

Ale teď bych se dostala k důvodu, proč i blog. Tu osobu, kterou jsem nahoře popisovala, znáte z Wattpadu a jestli ji chcete poznat víc, stačí napsat do zpráv. Ráda bych vám ale představila i tu, která stojí za KeXou a která může za to, že někdo takový na Internetu vůbec je, tedy Danča.

Je to tichá a plachá holka, která je neskutečně složitá a udržet s ní krok, je občas opravdu těžké. Má rozdílné názory, než ostatní a také řeší jiné starosti, než její vrstevníci. Občas se cítí jako dítě odsouzené žít ve světě dospěláků a občas ji přijde, že dětinštějšího tvora na světě snad ani nenajdete.

KeXu znáte všichni, ale v mnoha věcech se od Danči liší a já bych vám právě tyto věci ukázala.
Takže...

Vítejte na mém novém blogu, kde se pokusím vám ukázat, kdo ve skutečnosti jsem.
Mám vás ráda, Danča. :)

Kam dál